Poznámka Jany Chroustové k článku:
Já bych k tomu článku dodala, že zkrátka každý maluje, jak mu zobák narost, každý jsme na tom světě jiný, a my naivní, se prostě vyjadřujeme takto, protože to ani jinak neumíme, a až zpětně zjistíme, co jsme to a proč jsme to namalovali, nebo se můžeme zamyslet, proč tak malujeme. Já třeba až zpětně, když se podívám na ty obrazy, co jsem namalovala, o sobě zjišťuji, že všude na mých obrazech jsou diváci, někdo se něčím kochá, někdo něčemu fandí, někdo je fascinován. Zároveň všechno jsou to u mě krajiny bezpečí, kde "si v klidu můžete lehnout na záda a zavřít oči", jak já říkám. Určitě to o mě říká, že to dítě ve mně je hodně silně a potřebuje něhu, útěchu a nějak si ten pocit bezpečí aspoň namalovat a obrázkem (i sobě) dokazovat, že na světě je hezky. A fakt je, že se ve svém životě i takovými věcmi, knihami, filmy, divadlem a LIDMI 🙂 ! obklopuji. Protože jinak bych se asi zbláznila a ten svět neunesla. "Taková jsem já, matinko," jak se praví v operetě Mamzelle Nitouche.
Stejně tak, jako máme své oblíbené filmy a filmy, na které bychom se nechtěli koukat ani za nic, tak máme blíž k některým lidem a od některých prcháme nebo díky bohu jsme je nebo jejich svět z blízka ani nepoznali. Je to způsob myšlení a vidění světa, ve kterém je nám buď dobře a nebo ne. A my to holt máme tak, jak to máme. A proto malujeme, jak malujeme.
Když vidím obrázky Janka Nedorosta nebo Michala Škroviny, říkám si, že často náměty naivních malířů bývají i drsné, vždyť u Míši je téma války hodně časté a při tom je to naivní jako hrom. Nemusí jít jen o idylku. Řekla bych, že naivní umění je hlavně o způsobu myšlení a vidění světa a způsobem a potřebou, jak se s ním vyrovnat. Co je ale předmětem obrazu toho kterého výtvarníka, to je široká škála témat jako život sám. Máme štěstí, že jsme se díky Láďům a Martině měli možnost poznat, protože jistou blízkost ve vidění světa, kterou společně sdílíme, velmi silně cítím. Ale i tak to máme každej jinak.
Doporučuji knihu autora Antona Kollára. To je sběratel naivního umění a myslím, že co se týká škatulek a popisu co je co, tam píše velmi erudovaně. Na druhou stranu mi moc nesedí jeho osobní pohled na věc (např.stran mnohých indiskrétností, které nehovoří zrovna o jeho kinderstube 🙂 ). Pokud však chceme najít nějaké kunsthistorické postřehy na styl, kterým...a teď chci napsat spíš MYSLÍME, než malujeme... pak je tam najdeme.
Jak víš, obdivuji Jiřího Suchého. Ten si dělá to divadlo tak, jak chce. A jeho poetika je mi blízká. A obdivuji i to, že je to svobodný člověk. A když čtu nějaké negativní kritiky na jeho hry, musím se smát, ale i je mi smutno, jak ti lidé, kteří takové kritiky píšou, nechápou - nevidí tu poetiku, jak ji necítí a hledají jen děj, něco moderního, něco, co JE zaujme (vlastně marně hledají něco, co zase nevidíme a nemusíme my).
Každopádně na tato témata se dá povídat do nekonečna, budeme v létě na setkání naivních umělců „In memoriam Jana Hrušky“ v Lysicích pokračovat!
A malujme - svobodně!