Projevy okolností objevení tohoto osobního, časově neomezeného umění souvisí s uměleckým prostředím Paříže. Henri Rousseau je považován za zakladatele toho směru umění samouků, této výtvarné poezie. Soustavně maloval od roku 1885 a o rok později už vystavuje na Salonu nezávislých. Tento jeho nástup měl dalekosáhlý význam v dějinách výtvarného umění a otevřel novou kapitolu.
Objev Henriho Rousseaua poprvé nastolil problém určitého realizmu, kterého podstata byla především v důrazu na básnický aspekt v jeho tvorbě. Wilhelm Uhde, velký propagátor tohoto umění, v něm viděl nový proud imaginace, Insitní, naivní umění netvoří tedy žádný vyhraněný umělecký směr, nepřináší novou ustálenou formu, nějaký optický zákon. Téměř nezná formový vývin, je to skupina jevů individuálního charakteru, odlišná od všeobecně uznaných konvencí.
Téměř každý insitní, naivní umělec při vstupu na výtvarnou scénu si představuje svoji tvorbu jako duševní hygienu, jako nástroj štěstí. Tady čerpá svoji spokojenost a vyrovnání mezi pociťovaným nedostatkem a možnostmi, samotná tvorba se stává permanentním zdrojem pozitivních citových zážitků. Pro ně jakoby neexistoval svět dobra a zla. Vše je dobré a čisté. Přitom nerozhoduje ani stupeň všeobecného vzdělání, ani věk, pohlaví, ale duševní rozpoložení tvůrce, určitá dávka geniality. Ve své tvorbě se projevují spontánně, bez námahy, když je vše v určitém souladu snu a skutečnosti, odehrává se to vše jakoby v okamžiku.